IKARIA: ostrov, který pohladí každou duši 1. část

Během jednoho krátkého dne jsem zažila několikrát své "poprvé". Poprvé jsem viděla břehy Egejských ostrovů z trajektu, poprvé jsem se cítila jako fiflena, poprvé mi bylo jedno, kolik je hodin a co mám na sobě. Poprvé jsem totiž navštívila ostrov Ikaria.   

Já a "kapitán" Vasilis na trase Karlovassi-Evdilos

Každý den mám z balkónu krásný výhled na hučící trajekty společností Anek Lines, Hellenic Seaways nebo Nel Lines. Monstrózní lodě spojují Egejské ostrovy s athénským přístavem Pireus a každý z nich proplouvá kolem břehů vesničky Agios Konstantinos. A já jsem ještě nikdy na jejich palubě nestála. Až do onoho přednarozeninového, zářijového dne.

Čekala jsem na svoji první plavbu řeckým trajektem a pozorovala kolemstojící otylé Řeky a Řekyně usrkávající své frappé. Malinký přístav v Karlovassi byl zavalen kufry, taškami a motorkami. Všichni jsme čekali až se na moři objeví loď Theofilos a hleděli jsme směrem k hlavnímu městu Samos, odkud trajekt vyplouval. Každý, kdo v přístavu stál, měl otočenou hlavu stejným směrem a já jsem si připadala jako za dob svého mládí, kdy jsem v Litvínově čekala každé ráno na třináctku.

Jakmile se loď přiblížila, zhoustlo štěbetání, poskakování dětí, dojemné loučení a objímání. Theofilos se začal v přístavu točit, aby k molu spustil most a neurvalí Řekové se začali tlačit do útrob lodi. Byla jsem překvapená jak luxusní cestování může tento typ dopravy nabídnout. Na každém patře se promítaly jiné filmy nebo fotbalové zápasy, obchůdky nabízely drahé šperky a podlahy byly pokryty měkoučkým kobercem. Nenechala jsem se zlákat a celou cestu strávila venku, kde se mi naskytly snad nejkrásnější výhledy na celý Samos a vlny Egejského moře.

Byl totiž úplněk a kopec nejvyšší hory Kerkys byl osvětlen jeho září, která plynule navazovala na moře a vytvářela od břehu blyštivou cestu k naší lodi. Ve svazích samoských kopců svítily malé vesničky a my jsme se pomalu blížili k okolním ostrovům Fourni, Agios Minas a Ikaria.

"Krásný měsíc, co? Nejhezčí úplněk Egejského moře je z tohohle místa," prohodil směrem ke mně Vasilis, který měl na starosti bezpečné připlutí lodi do přístavů. Jako každý Řek se začal vytahovat z rukávu flirtovací hesla typu "Ženské z Čech jsou nejhezčí a inteligentní, s Řekyněmi já si vůbec nerozumím". Otřelými frázemi mě neoblomil, tak vytáhl eso, které jsem s chutí přijala. Odpojil řetěz se značkou zákaz vstupu a vzal mě na nejvyšší plošinu lodi, na místo, kde vyčuhuje už pouze komín.

Vyprávěl mi, co  se traduje o lidech z ostrova Ikaria. Vyprávěl, jak nepoužívají hodinky, spát chodí v pět ráno, dožívají se vyššího věku než ostatní Evropané, neznají stres, nikdy nemachrují jeden na druhého a všichni kouří hašiš.

Všechno, co mi říkal, mi přišlo přehnané a absurdní. Dokud...dokud jsem nevystoupila v ikarijském přístavu Evdilos a nepotkala první obyvatele ostrova Ikaria...