Dokázala jsem nemožné a lovila se samoskými rybáři

       “Slíbí-li něco Řek, nedávejte velkou šanci tomu, že to splní,” píše se v naší informační knize. Zažívala jsem to na vlastní kůži celých pět let během nichž jsem žadonila, aby mě kdokoli vzal rybařit na moře. Ale před pár dny mi zazvonil telefon. Řidič Christos volal, že bývalý řidič Christos jede rybařit a čeká na mě v přístavu. Přestože jsem měla v nohách více než dvacetikilometrovou túru samoskými horami ke klášteru Vronda, neváhala jsem a zamířila do přístavu v mém současném domovišti, městečku Agios Konstantinos.  

     Christos s Kostasem už pomalu odvazovali lana, když jsem z přístavního mola seskočila na palubu naší modrobílé bárky. Zcela neznalá rybářských postupů jsem očekávala, že ponoříme sítě a budeme několik hodin čekat, až se do sítí zachytí ryby, přitom klábosit a kochat se zapadajícím sluncem. Tak jsem si vždy představovala rybaření. To jsem ovšem stála na molu nebo jela po pobřežní silnici. Pozorujete-li rybáře z bezprostřední blízkosti přímo při akci, nestačíte se divit, jak rychlé jsou všechny pohyby, jaký postřeh a naprostá souhra jsou potřeba. Byly to nejrychlejší pohyby, které jsem za celý svůj život u Řeků zaznamenala! Ten večer byly navíc divoké vlny, bárka se kolébala ze strany na stranu a nabírala vodu, mně se před očima zrekapitulovaly životní mezníky, svírala jsem kostru železného přístřešku a Christos si zapálil cigaretu, Kostas začal telefonovat.

         Pro úlovky jsme ovšem vypluli až v sedm hodin následující ráno. Slunce vycházelo a já jsem zažívala okamžiky, které mi probíhají v hlavě doteď. Rozespalí rybáři pálili pátou ranní cigaretu, moře už bylo klidnější a z hlavního města Samos pomalu vyploval trajekt.

      “Michaela, pojď sem,” zavolal kulišáčky z kabiny Christos, “volá Jorgos.” Hlavou mi problesklo asi dvacetšest Jorgosů z mého blízkého okolí. “Tady kapitán, prosím?” řekla jsem do vysílačky. “Cože? Kapitán?” podivil se Jorgos. “Jojo, jen ti chci říct, že máme obrovskou rybu,” poškádlila jsem kolegu. “Jo, jasně, ze supermarketu,” zkonstatoval Jorgos reagujíce na ženský hlas.

      Do supermarketu jsme nemuseli. Ze sítí jsme vymotali celou bedýnku roztodivných ryb i sépií. Odcházela jsem z přístavu, za mnou se linul pronikavý zápach rybiny, ale já jsem byla hrdá, že mě staří mořští vlci vzali mezi sebe a pozvali na další lov.